Zemřel Václav Větvička. Hlas přírody z rádia i botanické zahrady

Václav Větvička, jeden z nejznámějších hlasů české přírody a dlouholetý ředitel Botanické zahrady Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, zemřel ve věku 88 let. Oznámení o jeho odchodu přišlo v noci na 30. července 2026 z Hamzovy léčebny v Luži-Košumberku, kde byl dlouholetým patronem místního parku a arboreta. Pro miliony posluchačů, kteří ho znali z ranních relací, je to konec jedné éry popularizace botaniky.

Tady nejde jen o úmrtí akademického pracovníka. Větvička byl ten typ odborníka, který dokázal vysvětlit, proč listy opadávají, tak srozumitelně, že vám připadalo, jako by mluvil s kamarádem u kafe. Byl biologem, dendrologem, sadovníkem, ale především – a sám to často zdůrazňoval – úspěšným moderátorem. Jeho smrt není jen ztrátou pro vědu, ale pro kulturní paměť země, která si s ním spojuje nedělní rána u televize nebo u radia.

Od geobotaniky k mikrofonu: Cesta za lidmi

Narodil se 13. ledna 1938 v Praze a absolvoval obor geobotanika na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Už od roku 1963 pracoval v Botanickém ústavu Akademie věd ČR. Ale kariéra ve laboratoři mu nestačila. Přestože měl pevné místo ve vědecké hierarchii, jeho srdce patřilo médiím. A upřímně? Měl pravdu. Právě tam se stal ikonou.

Za svou „nejúspěšnější část života“ považoval právě působení v rozhlase a televizi. Za 25 let vytvořil na stanici Český rozhlas Dvojka (tehdy ještě Praha) neuvěřitelných 122 tříhodinových živých pořadů „Dobré jitro“. Představte si tu disciplínu. Tři hodiny živě, každou neděli, desítky let. To není jen práce, to je životní styl. K tomu přidejte tisíce příspěvků v tisku, více než třicet knih o rostlinách a krajině a roli editora časopisu Živa v letech 1973 až 1988. Člověk by čekal vyhoření, on však kvetl.

Hlas, který znal všechny stromy

Kdo by nepoznal jeho klidný, autoritativní, ale nikdy ne povýšený tón? V televizním pořadu Receptář nebo v úvodních pasážích („otvírácích“) Meteoru vysvětloval zahradnické záhady s lehkostí sobě vlastní. Nebyl to suchý učitel. Když se ptal na bolševník velkolepý, varoval před invazivními druhy s praktickou naléhavostí: „Likviduje se opravdu těžko, pomáhá jen soustředěná, intenzivní práce.“

Jeho veřejná známost šla daleko za hranice studií. „Ani snad nepřejdu ulici, aby se někdo na něco nezeptal,“ řekl kdysi Radiožurnálu. A nemyslel si to jako stížnost. Bral to jako důkaz, že lidé mají o přírodu zájem. Později působil také jako vedoucí správy zámeckého parku ve Štiříně, což byla další kapitola jeho lásky ke krajině. Zde spojil teorii s praxí, když pečoval o historické dřeviny.

Ocenění, která potvrzují výjimečnost

Profesionální svět si ho vážil stejně jako veřejnost. V roce 2004 mu Akademie věd udělila medaili Vojtěcha Náprstka. O devět let později získal titul „Šarmantní osobnost roku Českého rozhlasu“, což bylo ocenění spíše sympatií než čistě odborným uznáním – a přesně to vystihovalo jeho publicistický talent.

Nejvyšší metou pak byla Medaile Za zásluhy, kterou obdržel v roce 2018. Rok nato, když mu bylo 81 let, převzal v Hrzánském paláci v Praze Cenu předsedy Rady pro výzkum, vývoj a inovace z rukou ministra průmyslu a obchodu Karla Havlíčka. Tehdy už byl vnímán jako žijící legenda. Zajímavostí je, že jméno Václav Větvička nosí i americký imunolog z University of Louisville, což občas způsobuje zmatek v zahraničních databázích, ale český botanik zůstává tím „naším“ Větvičkou.