Zemřel Milan Knížák (†86), Klaus ho označil za svého nejlepšího přítele

Česká kultura ztratila jednu ze svých nejvýraznějších a nejpolarizujících osobností. V neděli 26. července 2026 zemřel Milan Knížák, výtvarník, hudebník a pedagog ve věku 86 let. Informaci o jeho úmrtí oficiálně potvrdil ministr zahraničí Petr Macinka z politického hnutí Motoristé. Zpráva šla rychle do celého světa, ale to pravé drama se odehrálo v nemocnici i později na hřbitově, kde se shromáždily stovky lidí.

Zde je věc, která mnohé překvapila: exprezident Václav Klaus nazval Knížáka svým „nejlepším přítelem“. Pro ty, kteří sledovali českou politiku posledních deseti let, zní to jako paradox. Dva muži, kteří se často veřejně neshodli, si však drželi ruce až do samotného konce. „Do poslední chvíle byl Milan mým nejbližším přítelem,“ prohlásil Klaus s chvěním v hlase během rozloučení.

Pohřeb se státními poctami: Salvy a hymna pro umělce

Rozloučení proběhlo ve Strašnickém krematoriu. Nešlo o běžný soukromý obřad, ale o pietní akt se státními poctami. To znamená, že stát uznal Knížákův přínos za mimořádný. Přítomni byli členové rodiny, přátelé z uměleckého prostředí a také představitelé vlády. Hlavním řečníkem byl vedle Klause ministr kultury Oto Klempíř.

Atmosféra byla tichá, ale plná emoce. Když zazněly čestné salvy a poté česká hymna, mnoho přítomných si otíralo slzy. Byl to moment, kdy se česká společnost zastavila, aby vzpomněla na muže, který ji provokoval, bavil, ale i nutil přemýšlet. Jak deník Blesk napsal, šlo o „Pan Nepřehlédnutelný“, a přesně takový pocit zanechal i při svém odchodu.

Klausova vzpomínka: Tři týdny u postele

Václav Klaus nemluvil jen obecnými frázemi. Podělil se o detaily, které ukazují hloubku jejich vztahu. „Během jeho tří týdnů v nemocnici jsem za ním chodil téměř každý den nebo obden,“ vyprávěl exprezident. Popisoval, jak v závěru už nebylo mnoho slov. „Držel jsem ho za ruku. Slov už bylo málo,“ citovala Echo24. Tento obraz – dva staří muži drží se za ruce v tichu nemocničního pokoje – možná lépe vystihuje jejich přátelství než jakékoli politické debaty, které spolu vedli.

Klaus zdůraznil, že Knížák nebyl prostý provokatér. „Byl svůj, originální a neopakovatelný,“ řekl v rozhovoru pro Rádio Prostor. Podle exprezidenta si Knížák zasloužil odejít v klidu a ušlechtilosti. „Nikdo nemůže být druhý Knížák a doufám, že se o to nikdo ani nebude pokoušet,“ dodal s mírným úsměvem, který prozrazoval jeho typický cynismus smíchaný s opravdovým smutkem.

Odkaz Fluxusu a undergroundu

Abychom pochopili, proč byl Knížák tak důležitý, musíme se podívat zpět. Byl klíčovou figurou mezinárodního uměleckého hnutí Fluxus, které v 60. letech 20. století otřásalo západní i východní Evropou. V Československu působil v undergroundu, kde tvořil díla, která komunistický režim buď ignoroval, nebo cenzuroval. Po roce 1989 se stal rektorem pražské Akademie výtvarných umění a později ředitelem Národní galerie v Praze.

Jeho role v těchto institucích nebyla vždy bezkonfliktní. Kritici mu vyčítali, že příliš prosazuje své vlastní vizuální styl, podporové pak oceňovali, že otevřel dveře experimentálním formám. Bez ohledu na názory nelze popřít, že pod jeho vedením prošly tyto instituce významnými změnami. Byl mostem mezi starou generací avantgardistů a novou vlnou mladých umělců.

Co nás čeká dál?

Nyní, když Knížák odešel, zůstává otázka, kdo bude pokračovat v jeho odkazu. Česká kulturní scéna ztrácí hlas, který nebalil pravdu do hezkých balíčků. Jeho smrt ukázala, že i v době politických sporů může existovat hluboké lidské pouto, které transcenduje ideologie. Zatímco politici se hádají o zákony a rozpočty, památka Milana Knížáka připomíná, že kultura je o lidech, ne o strukturách.