Václav Větvička: Stromovědec, který miloval českou krajinu

Když Václav Větvička, legendární český dendrolog a popularizátor vědy, oslavil 13. ledna 2018 své osmdesáté narozeniny, nebyl to jen další jubilejní den v kalendáři. Bylo to připomenutí života, který se točil kolem listů, větví a kořenů – a přitom byl nesmírně lidský. Tenhle muž, který si pro sebe vymyslel výstižné označení „stromovědec“, odešel z vedení Botanické zahrady Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze, aby naplnil svůj dětský sen: stát se zámeckým zahradníkem.

Příběh jeho odchodu do penze není příběhem ústupu do klidu. Naopak. Po téměř patnáctiletém působení na pozici ředitele botanické zahrady (1992–2007) zamířil do zámeckého parku ve Štiříně ve Středočeském kraji. Proč? „Mám k tomu velký vztah, stát se zámeckým zahradníkem byl můj sen,“ řekl tehdy s emocemi, které v něm zůstaly i po osmdesátce. Jeho prastrýček Jan Mrázek zakládal zámecký park u Morzinů ve Vrchlabí, a právě tento rodinný odkaz ho táhl zpět k pramenům.

Od Černolic ke Štířínu: Cesta za stromy

Větvičkova kariéra byla dlouhá a pestrá. Před tím, než převzal otěže pražské botanické zahrady, strávil tři dekády v Botanickém ústavu Československé akademie věd. Vedl detašované pracoviště v Černolicích, kde se od roku 1985 začali starat o dřeviny, které později zdobily štiřínský park. Když v roce 2018 ohlížel, co tam vysadili, mluvil s hrdostí o stromech vysokých 10 až 12 metrů. Tyto exempláře, množené řízkováním nebo roubováním, dnes tvoří páteř tamní zeleně.

Je zajímavé, jak striktně odmítal nálepku „botanik“. Sám se považoval za dendrologa, tedy specialistu na stromy. A protože je tenhle termín pro běžného člověka složitý, používal s nadsázkou vlastní neologismy: „stromovědec“ nebo „stromozpytec“. „Zarputile brání“ tomuto označení, uvedla v profilu Česká tisková kancelář. Pro něj šlo o respekt k přesnosti. Stromy jsou specifický svět, který vyžaduje jiný pohled než obecná botanika.

Hodinky nastavené na letní čas a kniha jako životní dílo

Lidé, kteří ho znali osobně, ví, že Větvička žil vlastním tempem. Doslova. Jeho náramkové hodinky byly trvale nastavené na letní čas. „Zimní čas bych zrušil, takhle mám více času na práci,“ vysvětloval svou malou vzpouru proti byrokracii času. Tato energie se projevovala i v jeho spisovatelské činnosti. Do svých osmdesátek napsal více než 30 knih. Jeho nejúspěšnější titul, Stromy a keře, mé životní lásky, vyšel už ve 37 vydáních. Mezi další oblíbené díla patří Poutník okouzlený rodnou zemí nebo Herbář pod polštář.

A nebyl to jen psaný text. Větvička byl hlasem, který denně zněl z rozhlasových přijímačů. Od devadesátých let pravidelně vystupoval v ranním pořadu Českého rozhlasu Dobré ráno, Česko (dříve Dobré jitro z Prahy). Posluchačům nepřednášel suchopárné fakta, ale bral je na virtuální výlety. „Třeba si vyberu řeku, dojedu k prameni, strčím prsty do pramene... a vidím – tamhle je nádhernej bílej kostel,“ popsal svůj styl cestování. Tento cit pro krajinu a umění ho dováděl do galerií, kde obdivoval české impresionisty. Za svůj nejoblíbenější obraz označil Chudý kraj od Maxe Švabinského. „Brečím i u Železných hor Bohuslava Dvořáka,“ přiznal kdysi.

Záchranář v rostlinném světě

Méně známou, ale zásadní kapitolou jeho života byla spolupráce s lékaři. Přibližně čtyřicet let konzultoval případy otrav s Toxikologickým informačním střediskem 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Nejčastěji mu volali rodiče dětí, které snědly něco jedovatého na procházce. Větvička pak podle fotografie nebo popisu určil rostlinu, což lékařům umožnilo nasadit správný protijed.

Jeden případ si pamatoval zvlášť živě. Chlapec v Riegrových sadech v Praze pozřel semena „zvláštního hrachu“. Větvička rychle identifikoval viníka: šlo o štědřenec odvislý (zlatý déšť). „V klinické toxikologii je popsáno úmrtí dítěte po požití tří semen,“ varoval. Díky rychlé reakci a přesné diagnóze se podařilo chlapce zachránit. Tohle nebyla jen hobby práce, to bylo reálné záchrana lidských životů pomocí znalostí flóry.

Ocenění a závěr života

Za svou práci sklidil řadu ocenění. V roce 2004 dostal Medaili Vojtěcha Náprstka za popularizaci vědy. O čtrnáct let později, v roce 2018, mu prezident Miloš Zeman udělil Medaili Za zásluhy v oblasti vědy. Poslední významnou poctu převzal 30. října 2019 v Hrzánském paláci – Cenu předsedy Rady pro výzkum, vývoj a inovace, kterou mu předal ministr Karel Havlíček. Součástí ceny byla částka 350 000 Kč.

Větvička působil ve Štířínu až do roku 2020. Jeho životní pouť skončila v noci z 29. na 30. července 2026 v Hamzově léčebně v Luži-Košumberku, kde byl dlouholetým patronem místního arboreta. Zemřel ve věku 88 let. Poslední rozloučení proběhlo 6. srpna 2026 v úzkém rodinném kruhu. Zanechal po sobě nejen tisíce vysazených stromů, ale i generaci lidí, kteří díky němu začali vnímat českou krajinu jako něco cenného a krásného.