ÚS: NSS porušil práva Hnutí pro život, zkrátil lhůtu na poplatek

Je to absurdní situace, která se stala realitou. Hnutí pro život přišlo o možnost odvolat se proti rozhodnutí soudu jen proto, že mu Nejvyšší správní soud (NSS) dal na zaplacení poplatku pouhé tři pracovní dny. Ústavní soud České republiky dnes jednoznačně řekl: takhle to nejde. V nálezu ze dne 29. července 2026 konstatoval, že NSS nepřípustně zkrátil zákonnou lhůtu, čímž fakticky znemožnil přístup ke spravedlnosti.

Klíčovou postavou tohoto rozhodnutí je Lucie Dolanská Bányaiová, soudkyně zpravodajka čtvrtého senátu Ústavního soudu. Podle jejího názoru nešlo jen o administrativní pochybení, ale o zásah do ústavně chráněného práva na spravedlivý proces. Celá věc začala mnohem dříve, v lednu 2026, kdy Městský soud v Praze zamítl žalobu spolku ohledně kolize shromáždění. Když se Hnutí pro život obrátilo na NSS s kasační stížností, čekalo ho překvapení ve formě extrémně krátké lhůty.

Fakticky jen tři dny na platbu 5 000 korun

Pojďme si to rozebrat chronologicky, protože detaily jsou zde podstatné. Řízení o kasační stížnosti bylo zahájeno 2. února 2026. Už den nato, tedy 3. února, vydal NSS usnesení (sp. zn. 9 As 13/2026-11), kterým vyzval spolek k úhradě soudního poplatku ve výši 5 000 Kč. Zákon o soudních poplatcích standardně stanovuje lhůtu nejméně 15 dnů. NSS ji však zkrátil na pět kalendářních dnů.

Zde nastává ten problém, který Ústavní soud označil za "neústavní". Usnesení bylo doručeno následující den, takže poslední den lhůty připadl na pondělí 9. února 2026. Mezi tím byly dva víkendové dny. Spolek měl tedy reálně k dispozici pouze tři pracovní dny na to, aby interně schválil platbu, provedl převod a doručil doklad soudu. Pro organizaci s byrokratickými procesy je to téměř nemožný úkol. A protože Hnutí pro život tuto lhůtu nestihlo, NSS řízení zastavil. Poplatek prostě nebyl na účtě včas.

Nutnost rychlosti versus právo na obhajobu

Proč vlastně NSS takto jednal? Svůj postup odůvodnil potřebou rychle poskytnout soudní ochranu. Spor totiž souvisel s možnou kolizí dvou veřejných shromáždění, které se měly konat 11. dubna 2026 v Praze. Magistrát hlavního města Prahy řešil situaci, kdy dvě skupiny chtěly obsadit stejné místo a čas. NSS argumentoval, že "účinné poskytnutí soudní ochrany vyžaduje co nejrychlejší postavení najisto splnění předpokladů řízení".

Ale tady narazil na tvrdou realitu. Ústavní soud mu ukázal kalendář. Mezi zahájením řízení u NSS (únor) a samotným shromážděním (duben) byl prostor řádově týdnů až měsíců. Neexistoval žádný důkaz, že by patnáctidenní lhůta byla nebezpečná pro meritorní posouzení věci. Soudkyně Dolanská Bányaiová v nálezu ostře poznamenala, že "pouhý paušální poukaz na naléhavost rozhodnutí neobstojí". Rychlost nesmí být formalistickou překážkou, která zabíjí podstatu sporu.

Odepření spravedlnosti v praxi

Tento případ není ojedinělý, ale jeho řešení je precedenční. Ústavní soud zdůraznil, že zkrácení lhůty je "výjimečný zásah", který musí být specificky odůvodněn. Nelze se schovávat za obecné fráze o nutnosti rychlého jednání. Pokud soud stanoví lhůtu, kterou účastník nemůže reálně dodržet, dopouští se "odepření spravedlnosti". To je silný výrok. Znamená to, že procesní pravidla existují pro to, aby umožnila soudní přezkum, ne aby ho znemožňovala technickými pastmi.

Odůvodnění NSS bylo podle Ústavního soudu "poměrně lakonické a obecné". Nedostatečné. Právě tato kombinace – extrémní zkrácení bez přesvědčivého důvodu – vedla k zrušení napadeného usnesení. Vrací se tak otázka odpovědnosti soudců za to, jak nastavují procesní rámec. Nesmí se stát "hráčem", který si upravuje pravidla hry tak, aby vyhrál ten, kdo má lepší administrativní kapacity nebo štěstí na termíny.