MS v atletice 2025: Štefela bere historický bronz, Švábíková čtvrtá. Mäki chyběla

Historický bronz ve výšce. To Česko na světovém šampionátu ještě nezažilo. V Tokiu se všechno sešlo: forma, klid i správný moment. Jan Štefela doskočil mezi elitou pro medaili a přepsal tak české tabulky. Amálie Švábíková v tyči skončila těsně pod stupni, přesto zaznamenala druhý nejlepší výkon kariéry. A do toho citelná díra v nominaci: běžkyně na 1500 metrů Kristiina Mäki zůstala doma. MS v atletice 2025 tak Češkám a Čechům nastavilo zrcadlo – máme hvězdy, ale chybí šířka.

Šampionát od 13. do 21. září přilákal do Tokia světovou špičku a nabídl devět dní sprintů, taktických běhů i dramat v technických disciplínách. V české výpravě se zrodil příběh, který bude atletické mládeži znít ještě dlouho: výškař s bronzem z mistrovství světa a tyčkařka ve finále na dosah medaile. V éře, kdy jsme byli zvyklí spíš na oštěp a překážky, je to viditelný posun.

Štefela přepisuje českou výšku

Probojovat se z kvalifikace mezi dvanáct nejlepších je samo o sobě síto, ve výšce dvojnásob. Ve finále už rozhodují milimetry a nervy. Štefela to zvládl jako zkušený matador: držel se plánu, zvládal tlak a v pravý čas si pohlídal klíčové pokusy. Bronz znamená nejen osobní průlom, ale první českou výškařskou medaili z mistrovství světa vůbec. Symbolicky: disciplína, kde jsme dlouho čekali na velký průlom, se dočkala právě v Tokiu.

Česká atletika má tradici v technických disciplínách – od oštěpu přes víceboje až po překážkáře. Jména jako Jan Železný, Barbora Špotáková, Zuzana Hejnová nebo Roman Šebrle nastavila laťku vysoko. Vysoko ji teď doslova posouvá i výška. Štefelův bronz není jen čárka v medailové bilanci; je to signál pro kluby, trenéry i svaz, že vertikální skoky mají v Česku potenciál a zaslouží cílenou podporu.

Výška je disciplína taktiky. Co přeskočit na první, kdy vynechat, jak zvládnout pauzy a nenechat se rozhodit soupeři. V Tokiu hrála roli i rychlá regenerace mezi pokusy a schopnost udržet techniku čistou i při rostoucí výšce. Štefela tuhle šachovou partii zvládl a ukázal, že umí reagovat na průběh závodu, ne jen lovit jednorázový výkon.

Co to může znamenat dál? Více pozvánek na prestižní mítinky, lepší pozice v kvalifikačních žebříčcích a především sebevědomí ve finálových bitvách. Nečekejme ale automaticky každý rok medaili. Výška bývá nevyzpytatelná a pole je nabité. Důležitá bude stabilita, chytré plánování sezony a zdraví.

Švábíková čtvrtá, Mäki chybí. Co dál pro českou výpravu

Čtvrté místo může bolet, ale v ženské tyči má cenu zlata pro budoucnost. Amálie Švábíková předvedla druhý nejlepší výkon kariéry a potvrdila, že patří k širší světové špičce. Medaile unikla o detaily, přesně tak to v tyči bývá. Jediný nepovedený pokus ve špatný moment a pořadí se sesype. Na psychiku náročná disciplína, v Tokiu ale ukázala, že její výkonnost stojí na pevných základech.

Švábíková dlouhodobě nese roli české jedničky v tyči. Finálové umístění ve světě je vizitkou trpělivé práce a technického zvládnutí disciplíny. Pro mladé tyčkařky je to jasný vzkaz: i u nás se dá vystoupat do světového finále. Z hlediska týmu navíc přidává důležité body do mezinárodního kreditu české atletiky, i když na krk medaili tentokrát nepověsila.

Absence Kristiiny Mäki byla znát. Na 1500 metrech patří mezi nejvýraznější česká jména posledních let a v taktických bězích umí využít zkušenost i rychlost v závěru. Důvody její neúčasti svaz nekomentoval. V součtu to znamenalo méně šancí na finále v běžeckých disciplínách a méně rozdaných karet do týmové strategie. Pro fanoušky, kteří ji znají z velkých akcí, to byla nejviditelnější ztráta nominace.

Celkový obrázek? Český tým byl užší, ale účelný. Sázka na závodníky s reálnou šancí na finále a na osobní maxima dává smysl. Tokijská zkušenost taky ukázala, jak důležitá je kombinace zdravotní stability a sezónní křivky. Kdo vystřelí v pravý čas, bere bonusy. Kdo ladí formu moc brzy nebo moc pozdě, zůstane stát před branami finále.

• Finále jako nová norma: Štefela s medailí, Švábíková čtvrtá. Cíl pro další vrcholné akce je jasný – držet se v top osmičce.
• Vertikální disciplíny táhnou: výška a tyč přinášejí výsledky. Využít toho v náboru i ve vybavení sektorů po celé republice se nabízí hned.
• Chybějící šířka v bězích: absence jedné opory je hned znát. Potřebujeme rozšířit konkurenci na 800–1500 m i v dlouhých tratích.

Šampionát sám o sobě byl rychlý a napěchovaný. Sprinty přitáhly pozornost, v dálkách i vrzích se měnilo pořadí až posledním pokusem a běhy na středních tratích se lámaly v poslední zatáčce. Pro české závodníky to znamenalo jediné: držet se vlastního plánu a nepodlehnout tempu okolí. V tom se výsledky nejlépe rodí.

Tokio přidalo i logistickou výzvu. Vlhko a teplo, střídání ranních kvalifikací a večerních finále, náročné přesuny. Adaptace zabere několik dní a vyžaduje dobré zázemí. Tady český tým působil kompaktně – servis, regenerace, strava. Když tělo funguje, hlava má víc prostoru na výkon.

Co bude dál? Po svěťáku přijde chvilka volna a pak návrat do tréninku. Zimní halová část nabídne prostor pro techniku a ladění rychlosti, jaro pak prověří, jak se podařilo navázat. U Štefely bude klíčové držet zdraví a kontinuitu. U Švábíkové je to o trpělivém přidávání centimetrů a o chytrém výběru závodů. A u běžeckých disciplín? Nábor, práce v klubech a vytrvalost. Bez toho se šířka týmu nepostaví.

Tokio tak pro Česko znamená dvě zprávy. Ta první je radostná: máme medaili z disciplíny, kde jsme ji nikdy neměli, a máme finálovou jistotu v tyči. Ta druhá je výzva: nesmíme zůstat závislí na jednotlivcích. Šampionát ukázal směr. Teď je na české atletice, aby po téhle koleji jela dál – a rychleji.