Soukalová: Strach ze selhání mě držel v poutech až do konce kariéry

Je to pocit, který zná snad každý vrcholový sportovec, ale jen málokdo o něm mluví tak otevřeně jako Gabriela Soukalová, bývalá česká biatlonistka. Ta nedávno přiznala, že ji během celé profesionální dráhy provázel hluboký strach ze selhání. A věděla by přesně, kdy zmizel – až po tom, co si sundala závodní lyže a ukončila kariéru. Nyní se snaží najít zpět tu část sebe sama, která byla odvážnější, spontánnější a méně svázaná očekáváními okolí.

Zatímco svět sleduje zimní olympijské hry, které se konají v Itálii od 6. do 22. února 2026, slova legendární biatlonistky rezonují novou silou. Její osobní zpověď není jen nostalgickou vzpomínkou na minulost, ale varováním pro současnou generaci atletů, kteří stojí před obrovským tlakem reprezentovat zemi na největší scéně.

Tlak na dokazování a ztracené rebelství

V rozhovoru pro server Sport.cz Soukalová nevysvětluje technické detaily střelby nebo běhu. Místo toho se ponořuje do psychologického terénu, který je často neviditelný pro diváky. "Ustát dlouhodobě tlak a neustále někomu něco dokazovat je dost těžké," říká upřímně. Přiznává, že tento stav nezvládne každý a že právě potřeba neustálého potvrzování vlastní hodnoty výsledky mohla být tím nejvážnějším břemenem.

Dnes, když již nestojí pod reflektory, hledá v sobě to, čemu říká "dřívější rebelství". Nejde o pouhou nostalghii za mládím, ale o snahu znovu objevit vnitřní sílu, která nebyla podmíněna medailovým kontingentem. Zajímavostí je, že Soukalová naznačuje i napjaté vztahy uvnitř bývalého týmu. Uvádí, že s některými kolegyněmi poslední roky nebavila, což svědčí o tom, jak izolující může být prostředí vrcholového sportu, kde se přátelství často stává rukojmím konkurence.

Proč je toto důležité? Protože zatímco my vidíme pouze časomíry a trefy do terče, sportovci bojují s vlastní hlavou. Masarykova univerzita ve svých studiích potvrzuje, že strach ze selhání dokáže atlety doslova ochromit. Trénink, strava a regenerace jsou jen polovina rovnice. Druhou, často rozhodující polovinou, je psychika.

Olympiáda v Itálii: Česká bilance a nové tváře

Kontextem Soukalovyho vyprávění jsou aktuální Zimní olympijské hryMilán a Cortina d'Ampezzo. Zatímco Soukalová analyzuje svou minulost, její nástupkyně a sportovci z jiných disciplin tvoří historii přítomnou. Česká republika si na těchto hrách vede pozoruhodně, ačkoli jména medailistů mohou některým fanouškům znít nově.

Přehled českých úspěchů je konkrétní:

• Zuzana Maděrová získala zlatou medaili.
• Metoděj Jílek se pyšní dvěma kousky – zlatem i stříbrem.
• Eva Adamczyková (známá především ze snowboardcrossu) přidala stříbro.
• Tereza Voborníková dokončila svůj výkon bronzovou medailí v biatlonu.

Celkově jde o pět cenných kovů (2 zlata, 2 stříbra, 1 bronz), což je výsledek, který by potěšil každého trenéra. Je však třeba si uvědomit, že za těmito jmény stojí tisíce hodin tréninku a stejný psychologický boj, o kterém hovoří Soukalová. Tereza Voborníková, která přebírá štafetu v biatlonu, nyní stojí před stejnou výzvou, jakou kdysi řešila její předchůdkyně.

Širší obraz her: Od alpského lyžování po curling

Olympiáda v Itálii není jen o biatlonu či snowboardingu. Česká televize ve svém vysílání „Studio Milán – Cortina“ mapuje dění napříč disciplínami. První olympijské zlato celých her vybojoval švýcarský alpský lyžař Franjo von Allmen, který porazil italské favority Giovannia Franzoniho a Dominica Parise. Pro české sportovce to byl mix emocí.

Běžkyně Kateřina Janatová obsadila ve skiatlonu sedmé místo, což je slušný výkon, ale ne medailový. Sjezdař Jan Zabystřan skončil na 24. místě, skokanka Anežka Indráčková byla osmnáctá na středním můstku. Smutnější zprávou bylo odstoupení rychlobruslařky Marty Sáblíkové z závodu na 3000 metrů kvůli nemoci. Naopak radostnou tečku přidal tým curlerů Julie Zelingrové a Víta Chabičovského, kteří zaznamenali první vítězství nad Jižní Korejou (9:4), byť následně nestačili na Švýcarsko.

Je zajímavé, jak se mění vnímání samotných her. Zatímco dříve byly olympiády symbolem čistého sportovního ideálu, dnes se objevují hlasy kritizující jejich "nabubřelost". Čtenáři Seznam Zpráv například diskutovali o smyslu her v Paříži 2024, kde startovalo 111 českých sportovců ve 329 disciplínách. Filmařka Haruna Honcoop dokonce navrhovala zrušení her v současné podobě. Tento společenský kontext dodává Soukalovým slovům další rozměr – sportovci nejen bojují se svým strachem, ale také s tím, zda jejich oběť má v očích veřejnosti stále stejnou váhu.

Co nás čeká dál?

Abychom pochopili Soukalovu cestu od strachu k svobodě, musíme se podívat na širší historický rámec. Gabriela Soukalová dominovala biatlonu v letech 2013 až 2018, kdy získala čtyři mistrovské tituly světa a jednu olympijskou stříbrnou medaili z Pchjongčchangu 2018. Její odchod z aktivní činnosti znamenal konec éry, kterou definovala konzistence, ale také enormní tlak na udržení formy.

Nyní, kdy sledujeme nové tváře jako Voborníkovou nebo Maděrovou, je otázkou, zda si unesou nejen fyzickou náročnost, ale i psychologické zatížení. Soukalová nám dává najevo, že klíčem není nutně absence strachu, ale schopnost ho překonat a najít motivaci mimo vnější validaci. To "dřívější rebelství", které hledá, může být tou pravou odpovědí na otázku, jak přežít vrcholový sport bez toho, aby člověk přišel sám o sebe.