Kazachstán varuje před ‚barevnou revolucí‘: Tokajev obviňuje radikály z podpory ze zahraničí

Co se dělo v Kazachstánu během protestů v roce 2022?

Začátkem ledna 2022 se ulice kazachstánských měst rychle zaplnily demonstranty. Spouštěčem byla zdánlivě jednoduchá věc – prudké zdražení paliv. Jenomže frustrace mezi lidmi bublala už dlouho. Nespokojenost s rozdělováním bohatství, koncentrací moci i s vlekoucí se stagnací vládních reforem. To vše vybuchlo do masových protestů, které nakonec přerostly v krvavé nepokoje, rabování i střety s policií.

Prezident Kasym-Žomart Tokajev na nic nečekal. Prohlásil zemi za oběť barevné revoluce podle scénáře známého z postsovětského prostoru – místo vnější agrese prý elity a kriminální skupiny zneužily spravedlivého hněvu prostých lidí. Tokajev pohotově vyhlásil výjimečný stav a povolal kolektivní jednotky CSTO, vedené Ruskem. Na kazachstánském území se tak rázem objevili cizí vojáci pod záminkou obnovení pořádku.

Během několika dní bylo „vyčištěno“ nejen hlavní město, ale i řada dalších regionů. Oficiální čísla hovořila o stovkách mrtvých, tisících zadržených a obrovském šoku pro společnost. Tokajev ale nezůstával jen u tvrdých zásahů. V kritických dnech sesadil legendárního Nursultana Nazarbajeva, který až do té doby pevně třímál moc v pozadí, z postu šéfa Rady bezpečnosti. Symbolická tečka za obdobím absolutního vlivu jednoho muže.

Dopady na vnitřní politiku a vztahy se světem

Kazachstánské vedení vědělo, že krizi nejde řešit jen silou. Tokajev proto začal veřejně zdůrazňovat, že země se musí otevřít reformám, zvlášť pokud nechce zažít podobné otřesy znovu. Přitom lavíruje mezi obřími sousedy: Ruskem, USA i Čínou. Hovoří o potřebě vyvážených vztahů, protože Kazachstán s jeho nerostným bohatstvím i strategickou polohou nechce být hračkou žádného z mocenských bloků. Prezident otevřeně přiznává, že „střední mocnost“ nemůže být izolovaná – je ale odhodlaný bránit suverenitu země proti jakémukoliv tlaku, ať už vnějšího nebo vnitřního původu.

Za protesty v roce 2022 tak Tokajev hledá nejenom viníky doma, ale ukazuje také ven. Mluví o radikálech a zahraničních sítích, které podle něj podněcovaly chaos. Zároveň ví, že demonstranti protestovali kvůli dlouhodobé nespokojenosti s elitami a tím, jak jsou veškerá bohatství rozdělována mezi úzký okruh lidí. Část společnosti tak zůstala rozpolcená – na jedné straně pochyby o roli zahraničních sil, na druhé straně frustrace z domácích poměrů přetrvává.

Pozice vládní moci se sice po zásazích zpevnila, ale koexistuje s vědomím, že skutečné změny budou nevyhnutelné. Kazachstán teď prochází obdobím, kdy se pokouší najít novou rovnováhu mezi vnějšími tlaky a potřebou vlastních reforem. A v kulisách zůstává to největší napětí: může opravdu řídit svůj osud sám, nebo budou o směřování země rozhodovat velmoci a jejich zájmy?