11. září po sedmnácti letech: pět příběhů bolesti, statečnosti a vědy

Fotografie muže padajícího hlavou dolů proti ocelovému rastru mrakodrapu se stala symbolem bezmoci i odvahy. Kdo přesně byl, nevíme. Víme ale, že ten den zemřelo 2 977 lidí a svět se zlomil. Od útoků 11. září uplynulo sedmnáct let a pořád vyvstávají nové otázky, svědectví i tichá výročí, která rodiny a přátelé prožívají rok co rok.

Pět příběhů z výročí

• Děti narozené v den útoků dnes dospívají. Vzpomínky si nenesou z obrazovek, ale z vyprávění rodičů. Jack, který se narodil poblíž americké letecké základny, popisuje, jak jeho máma ten den slyšela stíhačky kroužit nad domy od rána do noci a bála se, co přijde. Pro lidi, jako je on, je to zvláštní kombinace smutku a tiché hrdosti: hrůza z lidí, kteří skákali z oken, aby se vyhnuli plamenům, a respekt k hasičům, zdravotníkům a dobrovolníkům, kteří běželi proti proudu.

• Falling Man. Snímek Richarda Drewa vzbudil po celém světě debatu: ukázat, nebo neukázat? Drew říká, že práce novináře je svědčit, i když je to těžké. Ten den nefotil jen trosky – ale i lidi. Odhady mluví o stovkách osob uvězněných ve vyšších patrech, které se rozhodly pro poslední krok. Fotografie proto není senzace. Je to dokument reality, před kterou není úniku.

• Trauma, které neodeznělo. Psychologové, kteří pracovali s hasiči, policisty, zdravotníky i dobrovolníky z místa, zmiňují široké spektrum potíží: noční můry, nespavost, výbuchy vzteku, úzkosti. Část zasahujících splňuje kritéria posttraumatické stresové poruchy (PTSD). Známý příběh Marcy Borders – „Dust Lady“ z fotografie zasypané šedým prachem – ukazuje, jak je dlouhodobé zotavování bolestivé. Po letech bojů s depresemi a nemocemi zemřela ve 42 letech. Mnozí další se s následky perou dodnes.

• Věda proti anonymitě. Newyorská soudní laboratoř roky vyvíjí nové postupy, jak z nepatrných a poškozených zbytků získat DNA. Jednou z metod je kryogenní mletí kostí – kost se při velmi nízkých teplotách rozemele na jemný prášek, z něhož se daří izolovat více genetického materiálu. Přesto zůstává značná část obětí, zejména z WTC, bez jména – přes tisíc rodin nedostalo definitivní potvrzení. Každá nová identifikace je pro příbuzné jak úleva, tak znovuotevřená rána.

• Česká stopa: architekt Jiří Boudník. Když viděl, co se děje na dolním Manhattanu, zamířil k místu. V dalších dnech se dobrovolně zapojil do záchranných prací a vytvořil 3D model troskového pole, který pomáhal hasičům plánovat pohyb v nestabilních ruinách a minimalizovat riziko zborcení. Jeho rychlé vizualizace byly pro týmy na místě praktickým nástrojem v chaosu, kde se šlo spoléhat jen na fakta, zkušenost a improvizaci.

Co se změnilo a co si dál připomínáme

Ráno 11. září 2001 unesli teroristé z Al-Káidy čtyři dopravní letadla. V 8:46 zasáhl let American Airlines 11 severní věž Světového obchodního centra, v 9:03 narazil let United 175 do jižní věže. V 9:37 narazil let American 77 do budovy Pentagonu. Poslední stroj, United 93, spadl v 10:03 na pole u Shanksville v Pensylvánii poté, co se cestující vzepřeli únoscům. Dvě věže WTC se zřítily v rozmezí méně než jedné hodiny.

Na místě zahynulo 343 hasičů a desítky policistů. Záchranné a vyprošťovací práce trvaly měsíce, z trosek se odvezly miliony tun materiálu. Zasaženi byli nejen ti na místě, ale i lidé v okolí, kteří dýchali směs prachu a toxických látek. Později vznikly speciální programy zdravotní péče a odškodnění pro zasahující i obyvatele, protože s odstupem času se začaly projevovat dýchací potíže, rakoviny i psychické poruchy. Tisíce lidí mají dnes uznané diagnózy související s expozicí na dolním Manhattanu.

Bezpečnostní pravidla se od základů změnila. Přibyly přísnější kontroly na letištích, bezkontaktní prohlídky, omezení tekutin, uzavřené kabiny pilotů, no-fly listy a sdílení dat napříč agenturami. Změnil se i způsob, jakým letecký personál trénuje reakce na nouzové situace. V Evropě se postupně zavedly podobné standardy a část opatření se stala každodenní rutinou, kterou už skoro nevnímáme.

Události spustily i sérii politických rozhodnutí. NATO poprvé aktivovalo článek 5 o kolektivní obraně a začala válka v Afghánistánu. Po letech operací a změn strategií nakonec USA v roce 2011 dopadly a zabily Usámu bin Ládina, ale důsledky pro region, spojence i veterány pociťujeme dodnes. Domácí legislativa v USA rozšířila pravomoci bezpečnostních složek, a zároveň se rozhořely debaty o hranicích soukromí a svobody.

Paměť města se přetavila v místa ticha. Na ploše někdejších dvojčat dnes padají vodní kaskády do dvou černých čtverců s vyrytými jmény obětí. Každý rok se čtou jména, rozeznějí se zvony a New York zaplaví modré „Tribute in Light“. Pro rodiny je to okamžik sdíleného smutku, pro město připomínka, že tragédie se netýká jen historie, ale i přítomnosti – v tělech a myslích přeživších, v práci vědců, kteří dál identifikují ostatky, i v příbězích lidí, kteří se ten den narodili.

O 11. září mluvíme často čísly. Ale pod čísly jsou konkrétní životy: směny hasičů, které se už nevrátily; dobrovolníci, kteří vydrželi pod lampami celé noci; zdravotníci, kteří nesli nosítka po kluzkých schodech; fotograf, který stiskl spoušť a přinesl světu obraz, před kterým není úniku; a architekt z Česka, který na suti kreslil mapy, aby se další mohli vrátit domů. Paměť má smysl právě proto, že dává tváře tomu, co by jinak zůstalo jen v učebnicích.