Euro vs. koruna: Politický bubák nebo ekonomická nutnost?

Je euro v české politice jen strašák, kterým se před volbami otlouká vše, co připomíná Brusel? Nebo je to klíč k ušetření miliard korun, které nám unikají kvůli směnařským poplatkům? Zatímco politici jako Jan Skopeček, místopředseda Poslanecké sněmovny euro označují za nepřítele národní suverenity, ekonomické rady vlády tvrdí opak. A pravda? Jako obvykle leží někde uprostřed.

Předchozí vládní koalice sice formálně ruší „rituály“ spojené s přípravou na euro, ale realita je složitější. Česká republika si přijetí společné měny slíbila už v roce 2004 při vstupu do Evropské unie. Od té doby se situace změnila – osm zemí eurozónu rozšířilo, naposledy Chorvatsko předloni, a brzy se přidá i Bulharsko. My zatím debatujeme.

Politický boj o symboly

Zajímavé je, jak se euro stalo politickým nástrojem. V rétorice části vládních politiků, včetně zmíněného Skopečka z ODS, je euro spojováno s ústupkem národní identity. Koruna česká je stylizována do role „svaté koruny“, symbolu nezávislosti. Jenže historicky vzato není koruna žádným původním českým vynálezem novodobého státu.

Jako měnová jednotka pochází z Rakousko-Uherska, kde byla zavedena 2. srpna 1892. Po vzniku Československa proběhla v noci z 25. na 26. února 1919 měnová odluka, hranice byly uzavřeny a staré bankovky kolkovány. Současná Koruna česká (CZK) pak vznikla až po rozpadu federace 8. února 1993. Je to tedy spíše dědictví monarchie než symbol moderního demokratického státu, což někteří euroskeptici přehlížejí.

Ale politika se nedělá historií. Hnutí STAN má jasný programový závazek: „Přijmeme politické rozhodnutí, že ČR zavede euro v nejbližším možném termínu.“ Slíbili dokonce, že do tří měsíců od voleb jmenují vládního zmocněnce pro vstup do mechanismu ERM II. To je ostrý kontrast k postojům ostatních koaličních partnerů.

Co říkají čísla?

Věc se má jinak, když se podíváme na peněženku. Podle odhadů Národní ekonomická rada vlády (NERV) by přechod na euro ušetřil české ekonomice minimálně 20 miliard ročně. Kde? Přesně tam, kde firmy krvácejí nejvíc – na bankovních poplatcích za směnu a na zajišťování kurzového rizika.

Podnikatelé, kteří exportují do EU, musí stále počítat s tím, že se jim může znehodnotit tržba jen proto, že se kurz koruny k euru posune. S eurem by toto riziko mizelo. Plánování by bylo stabilnější a náklady nižší. Velký byznys volá po euru dlouhodobě, jak připomínají Hospodářské noviny.

Veřejné mínění je však skeptické. Průzkum agentury STEM z ledna ukázal, že euro podporuje jen čtvrtina občanů (25 %). Ačkoliv to zní málo, je to vlastně úspěch. V letech 2016 až 2022 totiž podpora klesala pod hranici 20 %. Lidé mají strach ze ztráty kontroly nad inflací a cenami.

Argumenty proti euru jsou vyvrácené?

Dlouho se argumentovalo tím, že účetní ztráta České národní banky (ČNB) brání vstupu do eurozóny. NERV tento argument relativizuje. Uvádí precedenty Německa, Belgie či Slovenska, které podobné ztráty překonaly. Stejně tak se uváděla obava z „nesprávné“ výše konverzního kurzu. Logika je však prostá: pokud čekáme na dokonalý kurz, nikdy nebudeme připraveni.

Česká ekonomika má větší podíl průmyslu než průměr EU, což dříve vydávalo za další překážku. Slovensko si s tím poradilo a dnes patří k nejstabilnějším ekonomikám eurozóny. Struktura ekonomiky sama o sobě není důvodem k trvalému setrvání v izolaci.

Role ČNB a minulost vlád

Česká národní banka (ČNB) si v posledních letech vybudovala reputaci instituce, která umí chránit hodnotu peněz. V roce 2021 rychle zvyšovala úrokové sazby vysoko nad úroveň eurozóny, navzdory kritice tehdejšího premiéra Andreje Babiše a ministryně financí Aleny Schillerové. Tento krok pomohl potlačit inflaci a udržet stabilitu koruny.

Tato zkušenost posílila důvěru v národní měnu. Mnoho lidí si myslí, že díky vlastní sazbě jsme lépe chráněni. Ekonomové však upozorňují, že malé otevřené ekonomiky mají tendenci mít vyšší úrokové sazby právě kvůli potřebě kompenzovat riziko měny. V eurozóně by tyto náklady odpadly.

Hospodářské noviny připomínají, že reálná šance na euro skončila podle nich před dvaceti lety, kdy vlády ČSSD a ODS nezvládly rozpočtovou disciplínu. Na rozdíl od Slovenska, které si přešlo přes trhliny a konsolidovalo finance, české politiky odradily krátkodobé zisky. Dnes vláda ruší poslední formální přípravy, což signalizuje faktický konec procesu.

Co nás čeká?

Bez ohledu na politickou rétoriku zůstává otázka otevřená. Rozšiřující se eurozóna nás tlačí do kouta. Pokud chceme mít větší hlas v Bruselu, musíme být součástí jádra EU, tedy eurozóny. Bez eura zůstáváme periferním hráčem.

Pro běžného občana to znamená volbu mezi pohodlím cestování bez směny a obavami z toho, kdo bude rozhodovat o cenách potravin. Pro podnikatele je to otázka konkurenceschopnosti. A pro politiky? Euro zůstává ideálním „bubákem“, na který lze odkázat všechny problémy, aniž by bylo třeba řešit složité strukturální reformy.