Ústavní soud: Detence jen po vyloučení mírnějších alternativ

Je to rozhodnutí, které by mělo zásadně proměnit přístup české justice k nejtvrdšímu trestnímu nástroji. Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 10. června 2026 (sp. zn. II. ÚS 3190/25) jasně dal najevo, že při ukládání zabezpečovací detence nesmí obecné soudy přehlížet mírnější alternativy. Pokud chce soud člověka „zamknout“ na neurčito, musí nejdřív důkladně prokázat, že žádný jiný, šetrnější způsob ochrany společnosti nestačí.

Toto rozhodnutí není izolovaným případem. Je to vrchol série úvah soudu z roku 2026, které společně s dřívějším nálezem z roku 2018 vytvářejí pevnou linii: detence je výjimečný stav, ne rutinní praxe. Proč je to důležité? Protože se dotýká základního práva na svobodu pohybu a osobní svobody garantovaného Listinou základních práv a svobod.

Proč soudci trvají na „nejprve alternativách“?

Zabezpečovací detence je definována jako nejpřísnější ochranné opatření. Na rozdíl od běžného vězení zde chybí horní limit doby trestu – teoreticky může trvat tak dlouho, dokud hrozí nebezpečí. Právě ta potenciální neomezenost z ní činí zásah do práv, který vyžaduje extrémně přísné kritérium poměrnosti.

Podle nového nálezu musí obecné soudy postupovat podle jasného scénáře:

• Přesné zjištění faktů: Soud musí mít jistotu o zdravotním stavu pachatele a jeho aktuálním riziku.
• Expertní posuzování: Soudci musí vyslýchat znalece nejen o tom, zda je pachatel nebezpečný, ale především o tom, zda existují funkční mírnější alternativy.
• Důkazní břemeno: Až po tomto průzkumu lze konstatovat, že detence je nezbytná.

Jak poznamenává právní portál ProfiPrávo, dosavadní praxe často stačila na pouhé odkázání na zákoník. Teď to platit nebude. Zákon sám o sobě již nemusí být dostatečným zdůvodněním, pokud existuje reálná možnost léčby nebo ambulantního dozoru.

Klíčové postavy a kontext sporu

V centru pozornosti stojí konkrétní případ muže, u kterého se léčba nevyvíjela ideálně. Spodní instance ho proto umístily do detence. soudce Smolek, který se podílel na rozhodování, zdůraznil systémovou povinnost státu. Podle něj je na státních orgánech všech stupňů, aby zajistily, že ty mírnější alternativy vůbec existují a jsou použitelné. Není to jen problém soudu, který musí vybrat trest, ale i státu, který musí nabídnout léčebnou kapacitu.

V souvislosti s touto linií rozhodování se objevují i jména dalších klíčových figurev z Ústavního soudu. V souvisejícím případě zaměřeném na kritéria přiměřenosti délky detence působil jako zpravodaj Jiří Přibáň z druhého senátu. Další významný krok udělal Tomáš Langášek z prvního senátu, který 22. ledna 2026 vyhověl ústavní stížnosti muže žádajícího propuštění z detence. Tyto případy tvoří komplexní mozaiku judikatury, která si klade za cíl chránit lidi před nadměrným státním násilím.

Dual diagnosis a specifické alternativy

Ústavní soud ve svém nálezu věnoval zvláštní pozornost lidem s tzv. duální diagnózou – kombinací duševní poruchy a závislosti. U těchto pacientů je standardní psychiatrická léčba často neúčinná. Soud明确指出, že v takových případech musí být brána v potaz institucionální léčba v zařízeních specializovaných právě na duální diagnózy.

„Pokud má pachatel duální diagnózu, nemůže soud automaticky sahnout po detenci,“ shrnuje logiku rozhodnutí Advokátní deník. Musí zvážit, zda specializovaná léčebna nestojí za tím, co nabízí uzavřená detence. To znamená, že soudy budou muset hlouběji pronikat do odborných detailů medicíny a sociologie, než dříve.

Co to znamená pro praxi a budoucnost

Nález z 10. června 2026 zrušil napadená rozhodnutí nižších instancí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu a vrátil věc zpět. Obecné soudy teď musí znovu projít celou kauzu s ohledem na tato nová kritéria. Nejde jen o formální krok; jde o nutnost znovu vyhodnotit, zda je daný člověk skutečně takovým hrozbou pro společnost, kterou nelze řešit jinak.

Tento směr potvrzuje i lednový nález I. ÚS 2617/25, který upozornil, že i u pachatelských velkých zločinů musí být pokračování detence založeno na aktuálním, individualizovaném posouzení nebezpečnosti. Detence není statický stav, který se jednou nastaví a nechá běžet. Je to dynamický proces, který vyžaduje pravidelnou revizi.