Režisérka Lišková o filmu Rok vdovy: Humor pomáhá truchlit

Když Veronika Lišková, režisérka oznámila svůj celovečerní debut, čeští diváci nečekali nic jiného než typický smuteční drama. To, co ale přišlo do kin v říjnu, je trochu jiná příhoda. Snímek Rok vdovy totiž ukazuje, že i když svět spadne vám na hlavu, někdy vás zachrání jen absurdní žert na úřadě. Premiéra proběhla 10. října 2024 a okamžitě zaujala tím, že neposuzuje smutku, ale hledá cestu ven.

Od deníků na titulky Respektu do kina

Původcem celé zápletky není fiktivní scenárista s prázdnou papírnou, ale žena, která to prožila na vlastní kůži. Zuzana Pokorná, autorka deníků poprvé publikovala své zápisy v roce 2014 ve větším tisku. Tehdejší články v časopisu Respekt si našly cestu do srdcí tisíců čtenářů. Nejen proto, že vyprávěly o bolesti, ale hlavně proto, že vystihovaly jeden specificky český problém. Úřady, které po smrti blízké osoby chrlí formuláře, nejsou jen pozadí. Jsou antagonisty v tomto příběhu.

Pokorná sama napsala, že stát se zdá, že smrtí vůbec nepočítá. A to přesně tenhle konflikt zaujal režiserku Liškovou. Společně s manželem, Eugenem Liškou, který se o scénář také postaral, chtěli udělat něco jiného než slznou mýtii. V roce 2018 dostali projekt podporu od Filmové nadace. Byla to nejvyšší možná podpora mezi všemi projekty toho roku. Je vidět, že investice stála za to.

Hra bez patosu: Pavla Beretová v roli Petry

Dívat se na čistou hrudku trápení se dá jednou za dva roky. Potřebujete však někoho, kdo dokáže projevit sílu. Právě takovou herečku našli tvůrci v Pavle Beretové. Ta se ve filmu představuje jako čtyřicátnická překladatelka Petra. Měla to těžké. Vedle ní se snaží držet pohromadu teenagerku dceru (Julie Šoucová) a ještě ji čeká manipulativní tchyně v podání Zuzany Kronerové.

Lišková k tomu dodává, že Beretová nebyla jen náhodná volba. Během psaní finálních verzí scénáře už spolu spolupracovaly. Některé reflexe herečky se přímo otiskly do finální verze. "Hledali jsme někoho bez přílišného afektování," vysvětluje režisérka. Výsledek je svěže autentický. Nikdo tu není předstírat, jak moc mu je špatně. Prostě je jim špatně a oni to musejí obstarat.

Sociální kritika skrze rodinný příběh

Takhle by se to mohlo číst jen jako psychotronické drama. Ale pod povrchem bublá sociálněkritický podtón. Kde žijeme my? Jak funguje náš systém pomoci? V dnešní době, kde se o smrti téměř nemluví jako o něčem běžném, je toto téma tabuizované. Filmy o tomto procesu jsou vzácné, protože nelákají masovka. Jenže právě tohle je důvod, proč je potřeba snímek vidět.

Napětí, které vytváří konflikt s administrativou, působí až komickým dojmem. Absurdita situace, kdy musíte po smrti milovaného člověka řešit dotazník o jeho zdravotním stavu, se táhne filmem celou dobu. Je to boletivě skutečné. Pro někoho šokující, pro jiného známé ze života. Tím, že to režíruje Lišková, která má za sebou dokumenty, vědí diváci, že se nesnaží o umělé dramatické zvraty. Jde o pravdivost detailů.

Očekávání premiéry a další vývoj

Film vyšel v termínu, kdy jsou kinematografie plné akcí. Přesto si najde sváho diváka. Ti, kteří přešli ztrátu, nebo ti, kteří chtějí pochopit proces truchlení u nás. Očekáva se, že reakce budou rozdělené podle osobní zkušenosti s nemocemi nebo úmrtími v okolí. Co je jisté, je to, že Rok vdovy otevře debatu o tom, kam se posunula naše společnost v nahlížení na životní konce. Nejde jen o to, že se jedna vdova učí žít samotná. Je to příběh o tom, jak se znovu postavíte, když vám ubrali oporu. A pokud se vám podaří rozesmát tam, kde ostatní jen pláčete, asi to nebude špatné znamení.