Podmíněné propuštění po 38 letech: nejdéle vězněný Čech Vocásek může opustit vězení

Po trestu smrti k doživotí. A teď šance na svobodu

Rozhodnutí, které padá jednou za mnoho let. Okresní soud v Mostě povolil 64letému Zdeňku Vocáskovi, dnes vystupujícímu pod příjmením Navrátil, podmíněné propuštění. Ve vězení strávil 38 let a pět měsíců – déle než kdokoli jiný v moderní historii Česka. V září 1988 dostal trest smrti za dvě brutální vraždy. Poprava ale nepřišla. Sametová revoluce změnila pravidla hry a v srpnu 1990 byl rozsudek přeměněn na doživotí. O necelé čtyři dekády později soud říká: ano, s přísnými podmínkami, ale může ven.

Vocásek nebyl pro justici neznámým jménem ani před vraždami. Už jako mladistvý byl čtyřikrát odsouzen. Soudy tehdy řešily rozbitou linku autobusu, vytrženou kabelku, napadení ženy – včetně absurdního incidentu, kdy podle spisu zaútočil na chodkyni, protože šlápla jeho psovi na tlapku. Eskalace přišla v polovině 80. let. Nejdřív zemřel v bytě po brutálním napadení slepý podivín Quido Frank, nalezený bez kalhot. O čtyři měsíce později zavraždil známého z hospody, devětašedesátiletého Ferdinanda K., dvanácti bodnými ranami. Podle spisu se seznámili náhodou – platil mu pití, vzal ho na nocleh, konflikt přišel ve chvíli, kdy chtěl Vocásek odejít a hostitel mu v odchodu bránil.

Vyšetřovatelé tehdy popisovali bezcitnost, se kterou mluvil o mrtvých. V dopisech z roku 1987 psal, že „o žádné mrtvoly se nestará“ – jejich osud prý byl jejich vina. Psychologové v posudcích použili tvrdé označení „nepolepšitelný“. Tato slova se táhla spisem ještě dlouho poté, co Československo přestalo popravovat a trest smrti nahradilo doživotím.

Jak se z takového člověka stane kandidát na propuštění? Soudce Benno Eichler shrnul tři klíčové body: odpykáno výrazně přes dvacet let, dlouhodobě vzorné chování ve výkonu trestu a zajištěné bydlení s dohledem. Věznice doložila 41 kázeňských pochval a jen dvě drobná provinění za celou dobu. Poslední roky navíc přinesly velmi pozitivní hodnocení pracovní morálky a fungování v kolektivu. Soudce k tomu dodal, že hodnocení věznice je „zcela pozitivní“.

Podmínkou je přísný dohled. Vocásek má místo v probačním domě, kde bude pod kontrolou odborníků a v denním kontaktu se službou, která dohlíží na návrat lidí z vězení do běžného života. Jde o režim s pravidly – stanovený denní řád, dohled nad pohybem, povinnost spolupracovat, dodržovat terapii a být připraven na operativní kontroly. Selhání může znamenat okamžité zrušení propuštění a návrat za mříže.

Klíčová je také závislost na alkoholu. Obě vraždy se staly po pití. Soud proto nařídil léčbu a abstinenci, Vocásek sám přislíbil, že pít nebude. Terapeuti obvykle pracují s kombinací ambulantních programů, frekventovaných testů a pravidelných sezení. Smysl je jasný: snížit riziko, že se spustí stejný řetězec chování jako v 80. letech.

Co rozhodnutí znamená a co bude dál

Podmíněné propuštění není odpuštění trestu. Je to zkouška. Český trestní zákoník umožňuje žádat o propuštění i lidem s doživotím, pokud mají odpykáno nejméně dvacet let. Soud pak hodnotí, jestli vězeň prokázal nápravu a jestli existují bezpečnostní pojistky, které brání recidivě. Když se ukáže, že zkoušku nezvládl, může soud propuštění zrušit a zbytek trestu se znovu vykoná.

Z uvedeného rozhodnutí je zřejmé, že soud staví na kombinaci nápravy a kontroly. V praxi to obnáší souhru několika institucí: věznice, která připraví posudky a doporučení; Probační a mediační služba, která nastavuje dohled a individuální plán; a zdravotnická zařízení, která zajišťují léčbu závislosti. Smyslem je proměnit papírové „splněno“ v reálné chování venku – tedy bydlení, práce, pravidelný režim a čistou toxikologii.

Ano, minulost je těžká a neodčinitelná. Je fér to říct nahlas kvůli pozůstalým a kvůli paměti obětí. Česká justice ale stojí na myšlence, že trest má i napravovat, nejen trestat. Proto se u doživotních trestů po dvaceti letech posuzuje, kdo konkrétně před soudem stojí: stejný člověk jako před třemi dekádami, nebo jiný, s jiným chováním, přístupem a motivací? Na tom závisí, jestli dostane šanci pod dohledem žít na svobodě.

Případ Zdeňka Vocáska je v tomto směru atypický především délkou výkonu trestu a původním trestem smrti. V Česku je dnes za mřížemi 49 lidí s doživotím, z toho tři ženy. Jen málokdo z nich má v životopise rozsudek smrti z éry před listopadem 1989. Vocásek patří mezi poslední, kteří takový rozsudek dostali a přežili změnu režimu. Historicky je proto jeho spis pro právníky i sociální pracovníky důležitý – ukazuje, jak se systém umí vyrovnávat s extrémy.

Probační dům, kam míří, není volné bydlení. Je to přechodová stanice. Lidé tam žijí pod dohledem, učí se běžnému režimu, řeší základní věci: občanky, sociální dávky, zdravotní péči, práci. Personál sleduje, jak zvládají zátěž, konflikty, rizikové situace. U lidí se zkušeností s alkoholem je to často o vyhýbání se spouštěčům – hospodám, partám, osamělosti večer – a o tom, aby měli někoho, kdo jim včas zvedne telefon a podívá se do očí.

Samotné soudní rozhodnutí nevylučuje obavy veřejnosti. Je pochopitelné, že část lidí se ptá, zda je to bezpečné. Odpověď dává nastavení podmínek: dohled, léčba, zákaz alkoholu, jasná odpovědnost. A také možnost rychle zasáhnout, pokud se cokoli pokazí. Právě tahle kombinace – šance plus kontrola – je standardem v evropských zemích, které doživotí umožňují, ale neuzavírají dveře před možností, že se člověk za desítky let změní.

Pro oběti a jejich rodiny je každý podobný rozsudek těžký. Neslučuje se s pocitem spravedlnosti v čisté rovnici „za život život“. Na to justice nemá jednoduchou odpověď, může jen zajistit, aby rozhodnutí bylo opřené o fakta, odborné posudky a reálnou možnost nápravy. V tomhle případě sehrálo roli dlouhodobě bezproblémové fungování ve vězení, množství pochval, plán následné péče i to, že sám odsouzený přijal pravidla a léčbu.

A ještě jedna věc: propuštění neznamená, že je Vocásek z dohledu pryč. Pokud by porušil nastavená pravidla, může soud propuštění zrušit. V praxi se sleduje plnění povinností, výsledky testů na alkohol, docházka na terapii i to, zda si udržuje stabilní režim. Cíl je prostý – minimalizovat riziko a současně dát šanci, aby se trest vyústil v život bez násilí.

Česká společnost debatuje o doživotí opakovaně: má být bez jakékoli naděje, nebo s možností zkoušky po mnoha letech? Dnešní zákon volí druhou cestu. Ne proto, že by zapomínal na oběti, ale protože dává soudu nástroj, jak po dlouhém čase znovu a detailně přezkoumat, s kým má tu čest. Případ Zdeňka Vocáska je jasným testem, jak tenhle nástroj funguje v extrémní situaci – po 38 letech strávených v nejtvrdším trestu, jaký v Česku máme.

Co bude dál, rozhodne realita mimo mříže. Jestli obstojí denní rutina, jestli obstojí terapie, jestli obstojí vztah k pravidlům a lidem kolem. Soud svůj díl udělal: našel důvody, vymezil podmínky a nastavil dohled. Teď je řada na tom, kdo o šanci požádal – aby dokázal, že ji právem dostal.