Fialova zahraniční politika: Bezpečnost na prvním místě, ale za cenu izolace?

Česko spoléhá na EU – odvážná strategie, nebo slepá ulička?

Některé vlády sází na širokou škálu partnerů, jiné jdou cestou úzkých spojenectví. Kabinet premiéra Petra Fialy se jednoznačně přiklonil k evropskému jádru a vsadil vše na jednu kartu – bezpečnost a EU. Každá tiskovka, každý vládní dokument zdůrazňuje zvýšené výdaje na obranu, důraz na alianční spolupráci a vyšší odpovědnost Evropy za vlastní bezpečnost. Ale co když právě tato strategie mimo jiné vytlačuje Česko mimo hru?

Kritici upozorňují, že přílišné spoléhání na bruselské rozhodování může snižovat manévrovací prostor Prahy, a tím i její skutečný vliv na světovou diplomacii. Když Tomáš Petříček ještě vedl českou diplomacii, často se jezdilo do Afriky, na Balkán nebo do Asie hledat investiční a obchodní příležitosti. Fialova administrativa to téměř stopla. Místo vlastních iniciativ Česko čeká, jak se rozhodne EU, a pak se připojí ke kolektivnímu stanovisku. Výsledkem je, že na mezinárodních setkáních už nejsme slyšet tolik, jako dřív.

Zamrzlá diplomacie i mimo evropské bojiště

Rok 2025 přináší novou koncepci zahraniční politiky. Všechno má vypadat promyšleně, ale při detailnějším pohledu je zřejmé, že hlavní osou zůstává bezpečnost. Priority vlády – obrana před Ruskem, spolupráce NATO, posílení pozic v EU – to už ale známe. Co chybí? Dlouhodobá strategie, která by diverzifikovala české vztahy i mimo Evropu a bezpečnostní kruhy.

Aktuální geopolitické napětí kolem Ruska a Ukrajiny tlačí českou vládu k rychlým a spíše reaktivním rozhodnutím. Logicky tomu dominuje obrana a podpora Ukrajiny, to ale není plán pro všechny časy. Kde je slovenský model silné zahraniční ekonomiky nebo finská cesta investic do vzdělání a technologických partnerství? Česko sází téměř výhradně na bezpečnostní šachovnici, což je pochopitelné, avšak z dlouhodobého pohledu snadno přehlédnutelná pozice.

Během posledního roku vyšuměla samostatná vyjednávání s významnými mimoevropskými aktéry. S Indií, Koreou či arabskými státy jsou vztahy povrchní, často čistě protokolární. Fialova vláda místo těžby nových příležitostí sází na posílení existujících euroatlantických vazeb. Podpora unijních postojů v největších globálních otázkách přináší symbolické body vevnitř klubu, ale zároveň neumožňuje razit česky specifickou pozici. Výsledkem je, že pokud by se měnila nálada v Bruselu nebo Washingtonu, bude Praha jen těžko hledat vlastní tvář.

Otázka je jasná: máme se spokojit s rolí věrného euroatlantického spojence, nebo by bylo lepší využít samostatnost k navazování nových vztahů mimo starý kontinent? Nabízí se myšlenka, že zvýšená bezpečnost nemá jít na úkor originality ani diplomatického sebevědomí. Aktuální směr Fialovy zahraniční politiky možná krátkodobě zajišťuje bezpečnost, ale z dlouhodobé perspektivy může česká diplomacie zůstat v šedé zóně – neviditelná, a tudíž i přehlížená.