Shoigu prosazuje stalinistické metody a tvrdou centralizaci v armádě

Šojgu sahá po Stalinovi: inspirace totalitou i v praxi ruské armády

Ruský ministr obrany Sergej Šojgu v poslední době vystupuje nezvykle otevřeně. Ve svém veřejném vystoupení se nejen opřel o stalinistické metody, ale také zdůraznil potřebu nekompromisní vojenské centralizace. Analýza jeho slov působí jako zvonění na poplach – nejen pro ruskou společnost, ale i pro svět sledující vývoj v Rusku. Šojgu přímo srovnával chyby a selhání sovětské armády v prvních letech druhé světové války se současnými porážkami, které utrpěla ruská armáda například při neúspěšném tažení na Kyjev v roce 2022.

Šojgu detailně popsal, jak Rudá armáda na začátku války nedokázala zastavit postup Wehrmachtu, musela ustupovat a iniciativu převzali Němci navzdory tomu, že Sověti slavili dílčí vítězství, jako bylo obléhání Stalingradu. Tyto analogie – historická slabost, chybné zásobování, špatná koordinace jednotek a absence silného velení – podle něj opakují ruskou realitu i teď. Podle Šojgua je řešením jedině centralizace ozbrojených sil podle sovětského, respektive stalinistického modelu. Otázky, zda se poučit ze strategických chyb či změnit způsob vedení války, pro něj ustupují do pozadí. Prim hraje tvrdý řád, autorita a potlačení samostatné iniciativy.

Historická manipulace i posilování moci

Co zní mezi řádky, je ještě znepokojivější. Šojgu se totiž záměrně vyhýbá temnějším stránkám stalinistického období. Mluví o „hrdinských“ bitvách, ale zcela pomíjí historický fakt, že Stalin v roce 1939 podepsal pakt s Hitlerem, což umožnilo rozpoutání druhé světové války. Podle amerického analytického ústavu Institute for the Study of War jeho výklad minulosti ukazuje na jasný trend: Rusko pod nadvládou Šojgua a jeho šéfa Putina stále více tíhne k totalitnímu stylu řízení, kde je kritické myšlení a debata vytlačována stranou.

Silné státní zásahy a centralizace nejsou pro Rusko nic nového, ale v poslední době se tento trend dramaticky zrychluje. Obrazy minulosti se stávají zbraní současnosti. V ruské propagandě mizí nejen Stalinova spolupráce s nacistickým Německem, ale i kritika tehdejších krutostí či represí. Místo reflexe se nabízí jednoduchý recept: tvrdá ruka, řízená shora, bez debaty o odpovědnosti. Šojgu tím modeluje nejen armádu, ale i celou společnost.

Podobné projevy ukazují, že obrana minulých chyb není v ruském vedení populární. Důraz na kolektivní poslušnost a „jednou provždy správné“ vedení neznamenají záruku úspěchu. Pro mnoho Rusů, kteří vnímají sílící represivní atmosféru dneška, však znamenají hlavně návrat autoritářské minulosti, tentokrát s novou rétorickou výbavou, která hezky zní, ale skrývá stejná nebezpečí jako dřív.