NATO se neustále rozšiřuje – ať už to člověk sleduje v hlavních zprávách, nebo to slyší v diskusích v hospodě. Tohle rozšiřování ale není jen fráze z politiky. Každý nový člen přináší zásadní změny, které se dotýkají i nás v České republice.
Když do Aliance vstoupí další stát, znamená to víc než jen slavnostní podpis. Rozšiřování posiluje kolektivní obranu, ale zároveň i zvyšuje tlak na všechny členy. Česko od vstupu do NATO zažilo posun ve svých obranných schopnostech, modernizaci armády a vůbec celkový přístup k bezpečnosti. Novější členové se zase učí postupně sladit svoje armády a obranné standardy s těmi, které v NATO platí už desítky let.
Pro Evropu je rozšiřování NATO jasným signálem – kdo chce být v bezpečí, volí silného partnera. Když se přidala třeba Litva nebo Polsko, spousta Čechů si říkala, zda to pro nás znamená větší riziko konfliktu nebo právě naopak. Prakticky ale platí, že čím větší je společná obrana, tím menší šanci má potenciální útočník na úspěch.
NATO dnes už není jen čistě vojenský pakt. V rámci rozšiřování se řeší i politická stabilita, spravedlnost nebo kybernetická obrana. Třeba když do NATO vstoupila Černá Hora, řešilo se hlavně, jestli vůbec mají takovou armádu, která zapadne mezi ostatní. Ale právě společný rámec Aliance dává menším státům prostor růst a nezůstat na okraji dění.
Rozšíření má ale i své komplikace. Noví členové často čelí složité modernizaci techniky nebo tlakům ze strany Ruska. Nikdo nechce, aby se NATO měnilo v klub, kde se jen přešlapuje na místě a nikdo nemá jasno, co vlastně dělat při skutečném ohrožení. Není náhoda, že i v Česku se řeší navyšování rozpočtu na obranu nebo účast na misích pod hlavičkou NATO – prostě kdo je v klubu, musí taky něco dělat.
Pro běžného člověka v Česku je členství v rozšiřujícím se NATO hlavně pocitem bezpečí. Nemusíme ale spoléhat jen na Alianci – je to i o domácí debatě o armádě, pomoci spojencům a odolnosti společnosti vůči dezinformacím. Rozšiřování NATO nekončí, a právě proto je dobré sledovat další kroky – ať už si myslíme cokoliv o politicích, samotná bezpečnost se dotýká každého z nás.
Připomínka 25. výročí vstupu České republiky do NATO se zaměřuje na historický kontext a diplomatické úsilí, které tento významný krok umožnily. Alexandr Vondra, klíčový vyjednavač, vzpomíná na to, jak ruský prezident Boris Jelcin nebyl proti rozšíření NATO, ale zisk podpory české veřejnosti byl obtížný úkol. Článek vyzdvihuje důležitost tohoto kroku v roce 1999 a jeho geopolitické důsledky.